Den pátý, ještě stále si nevšimli, že ve skutečnosti nejsem člověk, ale Vlčice.

Tak jsem tu práci dostala :) První týden byl intenzivní, takže, přestože jsem na to myslela každý den, jsem se nedostala k tomu, abych tu napsala.

Musím říct, že mě to baví. Což mě samotnou překvapuje. Dřív bych si sama sebe v tomhle prostředí nedokázala vůbec představit. A měla jsem z toho ze začátku hodně strach - abych neztratila sama sebe.
Paradoxně mám pocit, že se nacházím.
Tím, že je to prostředí, jaké je, tak mě to vede k tomu, abych si velmi jasně nastavila hranice - co chci sdělit, co ne; co je můj osobní prostor a co veřejný. A to mě uklidňuje - mít jasné hranice, jasná pravidla, cítím se v tom bezpečně, protože zjišťuju, že vlastně nemusím sdílet všechno, otevřít se celá, abych mohla prožívat smysluplnou blízkost s lidmi. Nemusím se odhalovat víc, než je mi příjemné a tím sama sebe ohrožovat a přesto můžu být věrná svým hodnotám a být upřímná, otevřená, pozorně naslouchat a cítit s lidmi. Dokážu využívat svého daru empatie a přesto se sama cítit chráněná a to je pro mě pocit, co jsem dřív nezažívala a tudíž je to ohromně naplňující.

Takže ano, zatím mě to velmi baví :)

Krátce, ale pro zatím vše, a třeba zas někdy příště.

Ráda si k tomu přečtu Vaše myšlenky :)

Loučí se,
Bella

Comments

Popular Posts