Wednesday, May 23, 2018

The little things

Když ti řekne, že se brzy vrátí a ty máš pocit, že už ho nikdy neuvidíš.

Když vytáhneš z ledničky maso a máš pocit, že zkaženej je celej tvůj život.

Když ti po tvářích stékají kapky deště a ty bys přísahala, že jsou to slzy.

A on se ptá co?
A ty říkáš, že nevíš.
Protože je ti jasný, že tohle v životě nevysvětlíš.

A někdy, někdy je tý bolesti tolik, že ucukneš pokaždý, když se něčeho dotkneš. Někdy je jí tak moc, že máš pocit, že nejsi nic jinýho než bolest a celej svět je bolest a přes bolest už vůbec, ani trochu nevidíš hvězdy, kurva!

A těch okamžiků štěstí je tak málo, že už za to ani nestojí. Nejsi v depresi a nechceš se zabít, život je furt krásnej a užíváš si ty příležitosti, když si tvý zranění zrovna vezmou pauzu, zajdou na cígo a chvilku si tě přestanou všímat. A tak dýcháš z plných plic, protože víš, že jim nic nezabrání ti v příští minutě strčit hlavu do záchodu a narvat tě do těch sraček až po ramena. Ty rozhodně ne. Protože už jseš prostě příliš unavená.

Víš, že existuje světlo, ale už tě nezajímá. Protože už zatraceně nevíš, jak se k němu dostat. A tak to vzdáš. A tehdy to většinou přijde. Ne dřív. Dokud se snažíš, tak ty dveře nemůžeš najít. Něco se stane. Něco! Zazáří světlo. Naděje. Tak jasně, že bys přísahala, že už nikdy nebude bouřka, už nikdy nebude pršet, už se nikdy neztratíš v mlze! A slibuješ si, že i kdyby, tak budeš vědět, že za mraky to slunce pořád někde je. Ale je to marný. Sejde z očí, sejde z mysli.

A ono vlastně celou dobu září v tobě. Ale ty to nevíš. Nejkrutější tragédie. Neumíš ho najít. A tak čekáš, než někdo přijde a zapálí to světlo v tobě, vyvede tě ze tmy. A když přijde, myslíš, že to jsou oni. Oni, ne ty, kdo hoří, kdo svítí, kdo září. A vztahuješ k nim ruce, i když už odešli. Jako můra přitahovaná k plameni. A za kopci hřmí. A ty tu sedíš. Protože nevíš. Zas kurva nevíš, jak se podpálit. Nevíš, nevíš!

A tak se opakovaně políváš benzínem a škrtáš sirkou
- alespoň pro tu krátkou chvilku...

No comments:

Post a Comment