Wednesday, May 23, 2018

Mám pocit, že bych možná mohla vysvětlit, co se tu stalo. (Btw. Doporučuju číst od dnešního nejdříve přidaného příspěvku k tomuto, ne v pořadí v jakém to vyplivuje blog.) Dlouho jsem tu nepsala, naposledy nějaké depresivní výlevy o tom, jak jsem totálně v prdeli a teď tohle. Totiž rozhodla jsem se, že se dám do pořádku. Myslím tehdy, ne teď. Zapracuju na sobě, bude to dobrý, jo. Víte, co se stane, když do sebe 24/7 pumpujete, že nejste v pořádku a potřebujete spravit? (Dobře, 24/7 možná ne, občas i spím, naštěstí.) Uhodli jste, bude vám mizerně. Došlo to tak daleko, že jsem naznala, že prostě všechnu tu vnitřní bolest musím procítit a vybrečet, aby teda konečně mohla jít do prdele. A jí se kupodivu nechtělo. Rozhodla se, že mi místo toho vytapetuje pokoj. A já jsem rupla. Představte si, že nevidíte nic, vůbec nic jinýho, než bolest. Všechno je bolestivý, všechno. Jste jak odhalenej nerv. I to, co je chvíli příjemný, se časem mění v bolest, protože už je toho prostě moc. A pak cítit, znamená cítit bolest. A jediná úleva je otupit se. V okamžicích, kdy máte pocit, že se cítíte dobře, se cítíte dobře jen díky nepřítomnosti bolesti. A těch okamžiků je sakra málo a rozhodně nejsou šťastný, protože se neustále díváte přes rameno. A tak se nedá žít, na tom se asi shodnem. Můžem být fancy a říkat tomu předrážděnej nervovej systém. Jasný ale je, že jakákoliv snaha o nápravu, to dělá jenom horší, protože je to jako dloubání do otevřený rány. A tak si představte, že si vezmete nějaký dráty a rozhodnete se, že se ve všech těch hnisajících dírách pěkně porýpáte. Protože to zaručeně pomůže. Čím víc to bude krvácet, tím líp a dřív se to zahojí, že jo. A pak sedíte a s kamennou tváří říkáte osobě, která vás miluje víc, než cokoliv na světě, že už nechcete žít a že vám za to nestojí on ani oni a ani nikdo jinej a vlastně je to všechno jedno, protože se s tím nedá nic dělat.
A zabít se? To ne, to by bolelo. Hlavně duši. Sice chvíli, ale přece. Vy si přece nechcete dál ubližovat! Jen už takhle nemůžete žít. A štěstí, to je v nedohlednu. Život na utlumovácích? Zdá se to jako jediný řešení, ale je to ještě život? A pro koho by byl žit? Dar, který nikdo nechce a o který se nikdo neprosil. Svobodná vůle je děsivá. Protože vám v tom nikdo nemůže zabránit. Ale o tom nemluvíme. Radši ne. A snažíme se předstírat, že máme radost ze života, i když je to zrovna peklo, protože říct to nahlas "Díky, nemám zájem!", to už bychom rovnou skončili na pranýři - bez soudu a přesto odsouzení. Takže se to teda radši snažíme najít, jak o tom všichni mluví, a užít si ten život, protože za chvilku všichni umřem, že jo, tak aby to za něco stálo. A ono to tam furt není a všude je jen ta podělaná bolest, kurva, a nám o furt nejde, tak co teda děláme špatně?! Takže jsem to vzdala. Přiznala jsem si, že žití je pro mě bolestí a o takový žití, že já nestojím. Jasně, že jsem jen chtěla být šťastná. Ale neměla jsem ponětí jak. Prostě mi to nešlo. A to jsem se fakt snažila. Já vím, zní to hloupě. Pro mě bylo vždycky nejtěžší vymyslet, jak jen tak být. Protože o tom se prostě nepřemýšlí, že. Kdysi jsem o uměla. Ono to totiž nejde vymyslet, to se musí cítit. A v okamžiku, kdy cítit, znamená cítit bolest, tak jste v pasti. Jenomže ony neexistují jen tyhle dvě možnosti. Vždycky je tu klička. Říkám tomu cesta nejmenšího odporu. Jasně, že tam ta bolest pořád je. Ať si. Přestala jsem se na ni soustředit. Začala jsem se soustředit na to příjemný, na to, co jde samo, na to, o co se nemusím snažit, kam sklouznu, protože se tam cítím dobře. Mluvit se svým tělem, obracet se dovnitř, pozorovat, po čem toužím, a jak si to můžu dopřát, co nejjednodušeji. A chtěla bych tvrdit, že mě to spasilo a že teď už vždycky vím, co si počít. Nevím. Ale mám něco, co jsem dlouho neměla. Naději. A vím, že si cestu najdu. Jak si to připomenout. Jak si jít naproti. Vzpomnět si. Myslím, že i to sebezničující období bylo důležitý. Protože v těch střepech, co mě řezaly, jsem našla úlomky samy sebe. Uvědomila jsem si, co je pro mě důležitý, co jsem já a co je někdo jiný, kde jsou mé slabiny a jaká mám zranění. A i když si teprve vzpomínám, kdo vlastně jsem (ta, co jsem vždycky byla, jen jsem ji ve snaze rozloučit se se zraněními minulosti omylem vyhodila), vlastně jsem lépe poznala sama sebe. Dala si z cesty iluze. Mám pravý obraz toho, kdo jsem. Nepřikrášlený. Žádné masky, žádnou snahu něco zakrýt, poupravit, tvářit se, že je to lepší, než je. A občas to není pěkný. Ani trochu. Občas se nenávidím. Nemůžu sama sebe vystát. Ale mám pocit, že teď můžu odněkud začít. Vystavět něco pravého, syrového. Co jsem opravdu já. Ne (co si myslím, že jsou) přání druhých lidí. A ono to tam pořád všechno je. Jen to měnilo podoby, jak jsem si k tomu nacházela různé cesty. Věci, co jsou opravdu zásadní. Opravdu důležitý. I když teď třeba nevím, co přesně znamenají. Ale nepotřebuju chápat, když to cítím. Vlčice, Smečka, Ráj, vytí... Okamžiky. Zastavené v čase. Nekonečno v jedné minutě. Porozumění v záblesku očí. Propojení srdcí. Společný dech. Společné sny. Společný cíl. A v tom - jsme nesmrtelný. Jen kdybychom si ještě vzpomněli :) A já chci - takže hledám cesty. A tohle - tohle bylo přirozený. Psát. O tom, co je uvnitř - výt. Protože o tom to přece vždycky bylo, ne? Že se v tom vzájemně můžeme najít. Že sdílíme, že nejsme sami. Že tím snad i můžeme někomu pomoct. Mám pocit, že se kruh uzavřel. Vrátila jsem se na začátek. Ale tentokrát Vím. Už nejsem tažená Osudem, už se můžu svobodně rozhodnout. Vybrat si ty věci, co tehdy šly samy. Protože vím, proč je potřebuji. Přijde mi trochu absurdní, že jsem si musela tímhle vším projít jen proto, abych uvěřila tomu, co už jsem tehdy dávno věděla. Modlím se, že mi to poslouží jako důkaz, že nemusím zpochybňovat hlas své duše. "Následuj Vlka, ukáže ti cestu." Aby ho člověk zahlédl, musí se úplně ztišit. Zpomalit, zastavit, nastražit smysly. A pak klouzat stíny jako on. Všechno to víme někde uvnitř. Jasně, že to víme. Jen nevěříme. Přestaly jsme poslouchat, to je celé. Alespoň tak mi to přijde. Třeba teď už mě čtvrt hodiny brní nohy z toho, jak debilně sedím a vím, že si potřebuju sednout jinak, opřít se, dát si nohy nahoru, ale říkám si, že jen tohle dopíšu a pak si odpočinu. A ono by to šlo vymyslet tak, aby šlo obojí, ale já se prostě naučila jít přes bolest a není to pro mě přirozený. A musím si to připomínat, na chvíli se nad tím zastavit, nejednat automaticky. Je to jen otázka volby. A já si chci volit, co je v souladu se mnou, ne, co jsem dělala vždycky, protože to k ničemu dobrýmu nevedlo. A vlastně to asi může být i snadný, stačí si dát ten prostor a postarat se pro změnu o sebe a ne o všechny ostatní. Stejnak už jsem zjistila, že vyčerpaná nikomu nepomůžu, jen ještě víc vyčerpám sebe. Tak jsem se teď pěkně utěšila, hezký. Nejsem s tím, co jsem napsala úplně spokojená, ke konci už mi to přijde takový rozplizlý. Ale já to fakt všechno chtěla sdílet, protože jsem nesdílela strašně dlouho a jednoduše mi to prostě už chybí. A je super dovolit si se otevřít. Tak snad mi to vydrží a takových článků tu časem bude víc :) (i když ne třeba tak dlouhých :D)

No comments:

Post a Comment