Thursday, February 15, 2018

From the highest high to the lowest low...

Vážně nechápu, jak můžu být jeden okamžik naprosto na výši, mít pocit, že už bude všechno v pohodě a další být úplně na dně.. Tři panické ataky během pár hodin. Myslím, že jsem do včerejška neměla pořádně pocit, co to znamená. Absolutní hrůza, vevnitř křičím, na povrchu paradoxně klidná - paralyzováná. Vlastně ani pořádně nevím, čeho se bojím. Naprosto odtržená od reality. Nedokážu vnímat lidi tak, jako když se cítím dobře, nedokážu cítit. Jakobych žila v nějakém paralelním vesmíru, který je nehostinný a plný nástrah. Do toho mi bylo fyzicky zle od žaludku, strávila jsem spousty dlouhých minut skloněná nad mísou se slzami v očích a obracejícím se žaludkem. Ke konci už jsem si přála, abych to vyhodila, i když zvracení nesnáším skoro víc, než co jiného, jen abych už měla pokoj. Musela jsem projít sérii opatření, abych se cítila pohodlně a mohla vůbec usnout. A v noci jsem se budila s bolavým břichem, snažila se sama sebe utěšit a najít pohodlnou polohu, abych mohla dál spát. Ani teď, když tohle píšu, není můj žaludek ještě úplně v klidu. A s tím vším, jakoby se mi zbortilo všechno, co jsem doteď stavěla a já mohla začít zase od začátku. To, kam jsem směřovala, co dávalo smysl, přestalo. Snažím se vyhnout ukvapeným rozhodnutím, přesvědčuju se, že je to jen horší období a že to zase bude jinak, až se budu cítit líp, ale zaprvé se tam musím dostat, zadruhé mi začíná být jasné, se tady s těmi stavy už musím počítat. Že se budou vracet a já potřebuju vědět, jak s nimi naložit, když přijdou. Což mi dělá dost velkou čáru přes rozpočet. Ale možná mě to v konečném důsledku vede k něčemu, co pro mě bude to pravé. Jen momentálně opravdu pochybuju, že to existuje. Zase nevím, co se sebou. Zase nevím, kudy kam..

No comments:

Post a Comment